Východiska

Z jakých myšlenkových základů vychází pedagogika volného času na TF JU? 
Michal Kaplánek

Naše fascinace empirií vede k tomu, že podceňujeme humanitní vědy, pokud je za vědy vůbec považujeme. Zajímáme se tedy o to, jak to v přírodě či ve společnosti „funguje“, a přitom někdy zapomínáme na otázku po smyslu, tedy na otázku: proč? 
Tento problém se týká také pedagogiky. Rámcové vzdělávací programy nadto dost přesně odpovídají na otázku, co bychom měli děti naučit, tedy jaké by měly být výstupní kompetence. Ale otázku po smyslu našeho pedagogického úsilí si klade málokdo. 
Otázka smyslu pedagogického úsilí je ještě obtížnější u pedagogiky volného času, kde se výsledky hned tak nedostaví a výstupní kompetence se dají těžko stanovit. Pedagogiku volného času ovšem nemůžeme chápat pouze jako strategii vyplnění volného času. Musíme se pokusit nově formulovat cíl pedagogiky volného času a ptát se, o co se má pedagogika volného času snažit a proč. Naše interpretace vychází z filosofického diskursu o volném čase – anebo přesněji o čase vůbec, neboť volný čas je jenom určitým segmentem času lidského života. Filosofie se ptá po hlubších souvislostech, po smyslu věcí. 
Evropská kulturní tradice počítá s jedinečností a neopakovatelností každého lidského života, s jeho historickou hodnotou a s ní spojenou odpovědností. Zdá se, že společnost v rozvinutých zemích je poznamenána „zatměním smyslu pro budoucnost i minulost“. Mario Pollo tvrdí, „že současný člověk má tendenci prožívat čas jako věčné teď a ne jako děj, které probíhá z minulosti do budoucnosti.“ Ztráta dějinného cítění se pak jeví jako určitá „existenciální nemoc současného člověka“. (Pollo, Animazione culturale, Roma, 2004, 30-31). Prožívání času dnešního člověka je totiž určováno potřebami fungování společnosti (časová podmíněnost sociální), nikoli reflexí souvislostí mezi minulostí, přítomností a budoucností (časová podmíněnost noetická). Časovou podmíněnost noetická ovšem patří k charakteristickým vlastnostem člověka. Židovský filozof Julius Thomas Fraser, zakladatel Mezinárodní společnosti pro studium času (International Society for the Study of Time), tvrdí: 
Lidské bytosti „jsou schopné přemýšlet o světě v pojmech, které rozlišují budoucnost a minulost a nejen v pojmech vyjadřujících současné smyslové dojmy“... Jejich současná činnost je ovlivněna vědomím smrti, která je „podstatnou součástí času dospělého člověka; její horizonty se rozšiřují bez hranic do budoucnosti i do minulosti“. 
Pro život člověka má velký význam skutečnost, že jeho život je procesem, který může sám plánovat a spoluutvářet v čase. Toto vědomé utváření průběhu našeho života (projekt) je pro zralého jedince jakousi osou, která sdružuje a usměrňuje všechny ostatní vlivy a faktory. Proto se – spolu s italským psychologem a pedagogem Mario Pollem domníváme, že cílem našeho výchovného úsilí by měla být také změna postoje člověka k času – od sociální podmíněnosti k podmíněnosti noetické; jinými slovy: schopnost dívat se na vlastní život v kontextu narození a smrti. Tento pohled umožní hledat smysl života (a ne pouze utíkat do činnosti). Konkrétním vyjádřením hledání smyslu je právě určitý životní program (progetto di vita).
  
Další informace: KAPLÁNEK, M. (ed.). Volný čas dětí staršího školního věku. Vybrané výsledky výzkumu volného času a životního stylu dětí ve věku 11-15 let a jejich využití v pedagogice. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2022.